Jak si s Janou hrajeme

Jana mi je již několik desetiletí vynikající přítelkyní. Je velmi submisivní. Nikdy se mi nevnucovala a nevnucuje. Trpělivě čeká, až si udělám čas na to si s ní hrát.

Naše hra se jí moc líbí. Dělá jí i mně velmi dobře a tak mám vždy výčitky, když ji někdy z nedostatku času anebo vhodné nálady zanedbávám. Kdysi jsem si s ní hrával velmi často, skoro denně. Zpravidla vždy dlouho a s malým přestávkami i několikrát za sebou.

Hrajeme si vždy za světla, nikdy potmě. Nejprve si ji vždy - zcela nahou - prohlédnu, pak ji svou pravou ruku pohladím a připravím si smyčec. Pak ji levou rukou zezadu uchopím za krk a umístím do vodorovné polohy. Dále na ni hraji už jen svým smyčcem. Pokouším se postupně rozezvučet její struny a někdy i několik strun najednou. Když přitvrdím, tak Jana vydá velmi intenzivní až pronikavé zvuky. Pokud bych k ní někdy byl hrubý, tak by se z ní jistě ozvaly strašné skřeky. Nikdy by mi ani nikomu jinému však nijak neublížila. To nemá v povaze. 

Při našich společných hrátkách dělá jen to, co chci a dovedu já. Když si s ní hraji pěkně a něžně, tak přitom vyluzuje líbezné zvuky. Když si s ní hraji nešikovně, tak jsou její zvuky méně pěkné. Když do hry dám více emocí a vášní, tak se to projeví i na jejím zpěvu. Naši hru vedu vždy já a její hlas mi dá okamžitě najevou, zda si s ní hraju dobře, zda se jí to líbí. Takže Jana mi takto svým hlasem dává zpětnou vazbu a tím vlastně naši hru nenápadně řídí ona.

Důležitý je také rytmus. Ten musí být pravidelný, nesmí však být nikdy dlouho stejný a musí se měnit. Bez dobrého rytmu by se její zpěv za chvíli nedal vůbec poslouchat.

Její zvuky a zpěv během naší hry nelze přehlédnout. Už si ho všimli i naši sousedi, což mi poměrně taktně dali najevo.

Kdysi jsem pár let pracoval u počítače často doma. To byla nejlepší doba našeho soužití. Byl jsem v nejlepších letech a plný sil, nikam jsem nemusel dojíždět ani pospíchat. Tak jsme si skoro každý den spolu pohráli již před snídaní. Když jsem při práci dostal na Janu chuť, tak jsme ve hře pokračovali. Pak jsem občerstven naší společnou hrou a s novou inspirací pokračoval v práci. Jana čekala, kdy na ni zase dostanu chuť. V té době se úroveň naší hry velmi zvýšila.

Jana na mne nikdy nežárlila. Nikdy mi nedala najevo, že by jí vadily mé jiné přítelkyně nebo jiné zábavy. Jedné přítelkyni jsem se o Janě a našich hrách svěřil. Požádala mne, zda bych jí někdy mohl ukázat, jak si s Janou hrajeme. Ostýchal jsem se, ale udělal jsem to. Přitelkyni se to líbilo. Ani se na nás příliš nedívala, jen poslouchala Janin zpěva a vyžehlila mi při něm košile. :-)

Poslední léta však Janu dost zanedbávám, úroveň mé hry se zhoršila. Asi to je způsobeno mým věkem. Jana je stále schopna si hrát denně a dobře, nikdy si však na nedostatek a kvalitu mé hry nestěžovala a nestěžuje. Žije si mezitím svým vlastním vnitřním životem a trpělivě čeká na to, až si na ni zase udělám čas.

Pro toho, kdo to s ní umí, je Jana ideální přítelkyní. Jsem jen špatný amatér, ale hra na ní a s ní mě bavila a baví.

Můžete se na ni podívat:

Dodatek 5. února 2015, 10:35

Na žádost diskutérky Marie Šípkové přidávám dvě fotky mě s houslema. Jedná se o starší fotky, které jsem dodatečně do počítače nascanoval, takže jejich technická kvalita není nejlepší.